Miluju sobotu a vaření

     Sobota je skvělý den, protože ráno, tedy spíš během dopoledne, protože brzy ráno vstávám obtížně...vyrazím k řezníkovi a na Holešovický trh. V ruce mám síťovku a jsem šťastná.

     Hala číslo 22 je přeplněná lidmi. Co chvíli do mě někdo vrazí proutěným košem plným zeleniny, objemnou taškou či z "hlavní cesty" rychle odklidí své dítko, které mi málem přejelo boty odstrkovadlem. Nic z toho mi nevadí. Trpělivě vystojím dlouhou frontu u svého oblíbeného zelináře. Fronta se táhne i přes půlku nákupní plochy jiného zelináře, mezi jehož zeleninou zvědavě neokouní žádný nakupující. Vypadá krapet nervózně, v duchu ho polituji, ale jeho nabídka prostě není lákavá. Probojovala jsem se přímo k vytoužené zelenině. Koupím si kytici špenátu, mladý česnek a cibuli, dvě kedlubny, kytičku hladkolisté petržele a čtyři stvoly rebarbory. Pán hbitě z hlavy sází ceny, zeptá se, zda chci odtrhnout od kedluben listy, stihne se ještě poptat, zda budu péct z rebarbory koláč a poradí, ať nezapomenu na skořici a na talířek pak servíruji i kopeček zakysané smetany. Krátký rozhovor mě zahřeje na duši, já odcházím s úsměvem na rtech a volné místo, které jsem za sebou zanechala rychle vyplní další nakupující. Pokračuji k místu, které je přeplněné přepravkami s různými odrůdami jablek. Zatímco se po nich rozhlížím a dumám, které vybrat, už se mě pán ptá, jaké bych si přála. "Ty nejšťavnatější," povídám. "Ale to jsou všechny! Ochutnejte." A už mi z jednoho jablka odřezává zručně měsíček. Ve své kuchyni bych nikdy nepozřela kupované neumyté jablko, ale tady? V hale je úplně jiná atmosféra než doma, hned se po kousku natáhnu, poděkuju a už přežvykuji. "Ochutnejte ještě tohle." Vezmu si od obou druhů po čtyřech kusech. Nákupní kolečko zakončím koupí parmazánu a honem ven na čerstvý vzduch.

     Cestou ještě navštívím řeznictví. Bílý křídový nápis na černé tabuli hlásá, že dnes nabízí čerstvé telecí. V hlavě mi okamžitě naskočí scénář nedělního oběda - telecí řízek s novými bramborami. Už teď se nemůžu dočkat. Pan řezník mi řízky rovnou nakrájí, co víc si přát?

     Nesmírně spokojená vše donesu domů, slunce svítí, děti povykují na hřišti, vítr cuchá vlasy... V kuchyni začíná další oblíbená sobotní fáze. Celý nákup rozložím po kuchyni a jednotlivé suroviny počnu zpracovávat - myji, osušuji, krájím, sekám, míchám, vařím, peču, cukruji, drobím...některé kousky mi z prkénka padají na zem. To nevadí, odsunu je nohou kousek pod linku. Teď nemám čas nic uklízet, teď tady kreativně žiju a produkuji kolem sebe svůj "kreativní nepořádek" a jsem šťastná a spokojená. Nějak jsem si nestihla obléct zástěru a tak moje růžové tričko chvíli statečně odolává všem skvrnám, které na něho útočí z pod mých rukou. Pak prohraje. Klasika. Na ploténku mi vyšplouchne omáčka. Taky klasika. Při vytahování crumble z trouby si popálím prsty. Další klasika. Pokud se při manipulaci s horkým pekáčem nepopálím, je to spíše výjimka. Bačkory mi kloužou po  poprašku z mouky. Dřez a jeho okolí se plní nádobím. Linka je přeplněná surovinami, bylinkami, kořením, prkénky, noži, lžícemi, kterými jsem ochutnávala. Pracovní prostor se mi tak neustále zmenšuje. Nevadí, už jsem téměř u konce.

     Naservíruji vše, co jsem uvařila a upekla. Kuchyň zatím ponechávám nepořádkovému osudu. Sednu si a pustím se do jídla, nastává chuťová nirvána - další skvělá část soboty. Slastně přimhuřuji oči a snažím se vychutnat si každé sousto. Po crumble vylíznu i talíř. Spokojeně oddechuji.

     Po chvíli se vrátím do kuchyně na místo činu...pane bože?!